Protože pomáhá: Nejen, že to píšou v knihách, vyplývá to ze studií i dotazníků, ale já to vidím na vlastní oči a neustále mě to překvapuje. Pořád jsem fascinovaná, jak může něco tak obyčejného jako pohyb koňského hřbetu dělat takové zázraky. Ale on je prostě magický – já si to vysvětluju tím, že pohyb, který kůň dítěti předává je v určité algoritmu, který ovlivňuje nejen svaly, ale zejména mozek. Je to pro mě podobný princip jako Vojtova reflexní lokomoce. Zevně se přes tělo vyšle do mozku kód (pohyb koňského hřbetu) a to ten mozek pozitivně ovlivní – otevře zavřená vrátka – propojí centra, která propojená nebyla nebo jejich propojení zesílí. U mozku, který je ve vývoji je tento účinek o to větší a významnější. Ale tohle je jen moje pololaická teorie, která není nijak vědecky ověřená.

Pohyb koňského hřbetu není to jediné, co dělá zázraky. Je to celá ta několikasetkilová horda masa a kostí a života a lásky. Kůň je neskutečně empatické zvíře, ale zároveň má svoji nezávislost a to je na tom to velmi dobré. To nevyřknuté spojení dítěte a koně je další věc, nad kterou opakovaně kroutím hlavou. Jak to, že kůň na různé děti reaguje různě a jak to, že děti na koni výrazně změní své chování. Ne vždy je to v tom správném směru, ale to už je práce nás terapeutů, abychom správný směr řídili. Teplo a hebkost koňské srsti, to má rád skoro každý, i ten, kdo se koní bojí. Spoustu dětí má s dotýkáním se různých povrchů problém, koňská srst není vyjímka. Přesto stačí několik terapií a tohle se podaří prolomit a z pohlazení koně je velmi příjemný rituál.

 

Protože to dává smysl: Hipoterapie krásně zapadá do konceptu terapií, které děti absolvují. Nemyslím si, že je samospásná, nejlepší na světě a jediná správná. To rozhodně ne. Má něco, co jiné terapie ne a něco jiného jí zase chybí. Proto je fajn, když může zapadnout do komplexního programu a tím na dítě působit všemi možnými směry a dostat z něj to nejlepší. Snažím se mít přehled o ostatních terapiích, přizpůsobovat hipoterapeutický program mezi ostatní, abychom dítě nepřetížili, ale taky zbytečně nešetřili. Díky tomu získávám přehled o možnostech terapií, léčby a běžných problémech rodičů i jejich dětí – našich klientů.

 

Protože je to venku: Zvláště v těch krásných slunečných dnech je prostě nejlepší být venku (cítím to o to intenzivněji, že jsem už třetí den zavřená mezi čtyřmi stěnami). My, co fungujeme na solární energii zvládneme vykovávat dvojnásob práce venku než uvnitř. Je fajn být s dětmi venku, na čerstvém vzduchu, přizpůsobovat se podmínkám. Žádná terapie tak není stejná jako ta předchozí, protože nikdy není stejná teplota, vítr, rosný bod atd. Navíc se mění příroda kolem nás, a tak můžeme sledovat ten cyklus, kterým příroda prochází. Cykly jsou podle mě velmi důležité, roční období, denní světlo, srdeční tep, dech a pohyb koňského hřbetu je taky rytmus.

 

Protože se učím: I když by to mohlo vypadat jako stereotypní práce, opak je pravdou. Každý nový klient je pro mě výzvou. S každým musím pracovat nějak jinak, vyžaduje jiný přístup, má jiné možnosti, jiné cíle. A co víc, děti rostou a vyvíjí se a když už si myslím, že jsem na ně „přišla“, něco se změní a já na to musím reagovat. Skvělá motivace k seberozvoji. Děti mě učí nejen praxi hipoterapie, ale i pohledu na svět. Jsou pro mě mnohem většími učiteli než většina dospělých. Jejich pohled na svět ještě není svázaný konvencemi, pravidly. Je úžasně svobodný. Moc ráda nahlížím do jejich kukátka. Jsou vtipní a smějsou se mým vtipům. Kdo se necítí rád zábavný.

 

Protože rodiče našich malých klientů jsou naprosto úžasní lidé: A to je naprostá pravda. Jsem neskutečně vděčná, že můžu s touhle „partou“ milých, vděčných, usměvavých lidí, kteří si nikdy na nic nestěžují, neřeší hlouposti, radují se z maličkostí, spolupracovat. Neskutečně mě setkání s nimi nabíjí.Jsou to lidi, pro které chcete něco dobrého udělat. Oni totiž dělají neskutečně moc. Pečují o svoje děti, což je ukrutně náročné, dělají to s plným nasazením, bez toho, aby to někdo ocenil a tím pomáhají nejen svým dětem, ale celé společnosti. A jsou to právě oni, kteří zase pomáhají nám, když to potřebujeme. Dlouho jsem si myslela, že tohle je jen můj osobní názor a že nejsem možná úplně objektivní se svojí slabostí pro tuhle skupinu. Protože jsem do hipoterapie vtáhla i svoji rodinu a přátelé, zjistila jsem, že to zas taková osobní slabost nebude, ale spíš objektivní pravda. Mám díky hipoterapii spoustu přátel, opravdových a skvělých lidí, díky kterým můž život má úplně jiný rozměr.

 

Protože máme skvělý tým: Což je další neskutečné štěstí. Nebo moje superschopnost? Vybrat a hlavně udržet si schopné a spolehlivé lidi. Dlouho jsem si budovala „kult nenahraditelnosti“, na což jsem doplatila. Teď musím pracovat na jeho rozboření. Každopádně se mi zase ukázalo, jak opravdové a spolehlivé lidi kolem sebe mám. Většinou to beru jako samozřejmost, ale vím, že je to naopak. Vědět, že na čem se domluvíme, to platí, žádné pozdní příchody, samostanost, zodpovědnost, rozhodnost, profesionalita, lidskost, to všechno jsou vlastnosti lidí našeho týmu a já jsem hrdá, že můžu být jeho součástí.

 

Dělat hipoterapii je velká radost a poslání, které vykompenzuje ty stovky hodin otravné práce u počítače, kydání hnoje, uklízení výběhů, práce s koňmi za jakéhokoli počasí v téměř jakémkoli zdravotním stavu, atd.

                                                                                                   

                                                                                                      Veronika Hlaváčová